Veveří




Hrad Veveří


Podle pověsti patřil hrad Veveří templářům, kteří zde ukryli 12 stříbrných soch apoštolů v životní velikosti.
Podle : Speleologický klub Brno : Templáři a stříbrné sochy. http://www.speleo.cz/speleo.sp13/agsochy.htm


Templáři a stříbrné sochy

Speleohistorický klub Brno

Při našich průzkumech ve Křtinách jsme se setkali s pověstí, podle níž má být někde ve zdejším podzemí ukryto dvanáct stříbrných soch apoštolů v životní velikosti. Když jsme se o tom zmínili v příspěvku o křtinských pověstech (Speleo č.10), napsal nám Václav Cílek, že stejnou pověst slyšel na hradě Pecka a na Šumavě. Je skutečně pozoruhodné, nakolik je pověst o dvanácti stříbrných nebo zlatých sochách apoštolů rozšířena na území Čech a Moravy. Martin Stejskal je v knize Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa (Praha 1991) uvádí z asi patnácti lokalit, zdá se však, že ve skutečnosti bude toto číslo ještě vyšší. Doslechli jsme se o ní například i ve vztahu k jakési jeskyni v Moravském krasu...

Názory na původ soch se různí. Patrně nejživější je však ta verze, která tvrdí, že sochy jsou pokladem templářů. O templářích se toho moc neví. Jejich řád byl založen v roce 1119 francouzskými šlechtici pro potřebu ochrany poutníků a boj proti nevěřícím.

Díky podpoře řady feudálů se templářům dařilo úspěšně šířit po Evropě, rostl jejich majetek i moc. Současně se prý začali zabývat různými esoterními praktikami. V době svého největšího rozkvětu se však stali nepohodlní francouzskému králi Filipu Sličnému, který dosáhl toho, aby byl jejich řád avignonským papežem Klementem V. v letech 1311-12 zrušen.

Od té doby se tvrdošíjně udržují různé pověsti o templářských pokladech, podzemních svatyních, rituálech či symbolice. V českých zemích (kam se templáři dostali někdy kolem roku 1232) se s těmito pověstmi můžeme setkat v okolí templářských sídel (ta jsou známa z Prahy, Uhřiněvsi, Čakovic, Blatné, Jamolic, Templštejna a odjinud), ale i tam, kde držatba templářů není sice historicky prokázána, ale poukazuje na ni lidová tradice. Jedním z takových míst je i hrad Veveří, z něhož známe jednu z nejživějších pověstí o ukrytých stříbrných sochách apoštolů. Literárně ji zpracoval Karel Kalláb ve svých Pověstech hradů moravských a slezských (Praha 1937). Není bez zajímavosti, že ještě v relativně nedávné době zde bylo po sochách a neznámých podzemních prostorách celkem vážně pátráno a ani dnes není zcela vyloučeno, že hrad dosud nevydal všechna svá tajemství. Kromě níže uvedené pověsti totiž existuje řada dohadů a neobjasněných svědectví, které se vztahují k osudům hradu za druhé světové války, kdy byl obsazen nacisty.


O stříbrných sochách na Veveří v podání Karla Kallába z r. 1937


"Je dobře známo o knížeti Břetislavovi, že přivezl ze své výpravy do pohanských Prus ostatky svatého Vojtěcha. Méně je známo, že s sebou tenkrát přivezl také dvanáct soch svatých apoštolů z ryzího stříbra, v životní velikosti. Tak aspoň vypravuje rukopis veverský, objevený v XVIII. století v makovici hradní věže.

Sochy prý byly chovány nějaký čas ve Staré Boleslavi, odkud se dostaly do Tišnova, když tam založila královna Konstancie panenský klášter. Ale nepřinesly požehnání ani klášteru, ani komu jinému.

O vzácném pokladu dověděl se templářský velmistr Jakub de Molay, když roku 1304 předsedal generálnímu řádovému sjezdu na Veveří, které prý bylo tehdy v držení templářů. Velmistr ihned pojal záměr, vzácného klenotu se zmocniti.

A tak sotvaže byl sjezd ukončen, nastal na hradě podivný ruch. Bylo povoláno veliké množství zedníků a nádeníků, dali se ihned do díla, pracovali drahný čas, ale podivno, výsledek jejich práce nebyl nikde zjevný.

To bylo tak. Jdouce ráno do práce, vcházeli vždy do kostela Matky Boží, tam sestoupili do podzemí, načež jim byly zavázány oči šátkem, aby nepoznali, kam jsou vedeni. Potom se jich ujal jeden z templářů, kráčel před nimi dlouhou podzemní cestou, až se dostali k neznámému cíli. Tam stavěli pod zemí rozsáhlé klenuté místnosti.

Když byly stavby dokončeny, dal si jednoho dne velmistr osedlati koně a odjel na Zbraslav, aby jednal s tamějším opatem Konrádem, slynoucím pověstí zbožného muže a moudrého rádce mladičkého krále Václava III., jenž právě byl nastoupil na trůn. O čem spolu rokovali, není známo, ale má se za to, že velmistr přemlouval opata, aby přiměl krále k válečnému tažení do Polska proti Vladislavu Lokýtkovi, jenž chtěl na sebe strhnouti v polských zemích vládu.

Opat Konrád měl na krále Václava vliv rozhodující a tak se stalo, že se roku 1306 strojilo válečné tažení. Václav se vydal na Moravu a v Olomouci shromažďoval voje.

Tu opět zasáhl do díla velmistr. Pobídl tišnovskou abatyši, aby darovala králi stříbrný klášterní poklad na válečné výlohy. Obratná slova velmistrova došla sluchu zbožné řeholnice i poslala do Olomouce posly, kteří tlumočili králi její nabídku a odevzdali mu klíče od pokladu.

Král klíče přijal, abatyši po poslích díky vzkázal, pokladu však nevyzvednul. Nemohl. Ještě téhož dne byl zákeřně zavražděn a o klíče oloupen.

Kdo byl vrahem, se neví, ale hned příští noci se objevily v Tišnově před klášterem vozy a s nimi průvod, jehož vůdce žádal o vydání pokladu jménem krále, a aby mu bylo uvěřeno, vykázal se klíčem od něho.

Abatyše uvěřila, stříbrné sochy vydala. Když byly naloženy na vozy, hnul se průvod zdánlivě k Brnu, sotva však se průvodčí dostali na první křižovatku, obrátili se přímo na jih.

Postranními neschůdnými cestami drkotalo dvanáct vozů hustými hvozdy. Hned vzhůru, hned zas dolů. Když už koně umdlévali, vozkové je bičovali, aby zavčas dorazili k cíli. A kam směřovali? Kam jinam, než na Veveří. A dorazili tam včas. Když se dlouhý průvod zastavil u kostela Matky Boží, bylo ještě temno kolem jako o půlnoci.

Teď to šlo ráz na ráz. Z každého vozu vystoupila osoba v dlouhém bílém hábitě a hned za ní vynesli druhou, rovněž bíle zastřenou. Tajemné postavy zmizely v kostele a prázdné vozy zajely do hradu.

Byl tedy poklad v rukou templářů. Ale dlouho se z něho neradovali. Krátce nato byl řád papežem zrušen, rytíři se rozešli a musili poklad zanechat na hradě. Poněvadž o něm nikdo mimo ně nevěděl, upadla vědomost o jeho úkrytu v zapomenutí.

Teprve po staletích náhodná událost způsobila, že se o pokladu opět začalo mluvit. Roku 1782 udeřil blesk do hradní makovice naproti kostelíčku Matky Boží a srazil s ní kovovou makovici v podobě páva. A hle, v ní se nalezly spisy, vložené tam prý od templářů a obsahující seznam věcí, uložených v podzemním pokladu. Na konci seznamu bylo toto čtyřverší:

Nyní ale chová poklad páv,
když den nejmíň délkou práv,
když na celém patnáctá je orloji,
ohon páva na pokladě stojí.

Což znamená, že stín ocasu pavího směřuje k místu pokladu v den zimní rovnodenosti, to jest 21. prosince, a to po východu slunce. Hodiny se na staročeském orloji totiž počítaly od západu slunečního. Když zapadlo slunce, byla hodina čtyřiadvacátá.

Tehdejší majitel hradu pan Prosper ze Sinzendorfu nemeškal a dal podle údajů v rukopise kopati. A vskutku, dělníci narazili na podzemní sklepení, spojené chodbou s kostelíkem. V jedné jeho části, kapli podobné, objevili hrobku s kovovými rakvemi. Byly prý v nich pozůstatky tu pohřbených templářů. Stříbrné sochy apoštolů však nalezeny nebyly. Ostatně, kdož to ví? Hrabě Sinzendorf odvezl všecky nálezy do Vídně, hned potom hrad prodal a odstěhoval se do Vídně také".

Tolik o pověsti o stříbrných sochách z hradu Veveří, která je vskutku originálním vysvětlením dodnes nejasné vraždy posledního Přemyslovce na českém trůně Václava III. Existují však i další potenciální místa úkrytu stříbrných soch. Jedním z nich jsou Staré hrady u Jičína, kde je prý zazdili templáři a jsou zde dosud, nebo je později odvezli jezuité do podzemí kláštera ve Valdicích. V souvislosti s jezuity je zaznamenána i jiná pověst. Podle ní sochy pocházely z jezuitského pokladu v Kutné Hoře, ale při převážení se propadly na náměstí v Havlíčkově Brodě do podzemí. Další pověstná místa úkrytu dvanácti stříbrných nebo zlatých soch apoštolů jsou v Mířenicích, Postoloprtech (v podzemní chodbě z bývalého kláštera pod Ohří do Stoupic), klášteře Želiv, Chrudimi (kde měly být vystaveny v chrámu Nanebevzetí Panny Marie, ale v 15. století zakopány na neznámém místě), Klášteře Hradiště nad Jizerou (při husitském náporu v roce 1420 vhozeny do studny), na Kozím hřbetu u Sedlčan, hradě Veliš, ve Žluticích (r. 1422 zde prý byly ukryty před husity), na hradě Střela (ve studni) a ve Vodňanech, kde prý byly ulity z místní stříbrné rudy, vystaveny v kostele a posléze ukryty a zapomenuty v nedaleké štole.

Jak je vidět z předchozích řádků, musí být v Čechách a na Moravě zakopáno pěkných pár kilogramů ryzího stříbra a zlata v podobě soch apoštolů. Ale pozor! Jejich objevení není vůbec jednoduchou záležitostí! Poklady hlídají démoni převtělení do velkých černých kocourů, psů s ohnivýma očima a jiné tajuplné bytosti, je třeba znát magické formulky i vhodnou dobu průzkumu (obvykle velikonoční Květná neděle nebo Velký pátek) a vyzvednutí pokladu je nutné stihnout dříve než kněz v kostele dočte pašije, jinak se podzemní skrýše uzavřou a uvězní nebohého badatele přinejmenším na jeden celý další rok. Ve světle těchto poznatků se tedy zdá, že objevení a úspěšné vyzvednutí pokladu stříbrných soch je dosti nesnadné a bez předchozích odborných znalostí vlastně nemožné. O tom všem alespoň pojednává Stejskalova kniha Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa.

Z archivu KPUFO Brno