POSLUŠNOST AŽ ZA HROB



       

V závěru školního roku jsme se na předprázdninovém večírku loučili s milou kolegyní, odcházející do důchodu. Oslavy se zúčastnil celý učitelský sbor, samozřejmé včetně ředitele. Byl to sice náročný a přísný, ale veskrze oblíbený člověk. Jeho jedinou chybou bylo někdy až nevkusné žertování. Byl rád vtipný za každou cenu.

A tak když při loučení s naší spolupracovnicí pronášel oslavné ódy, náhle mu z úst vyjela rádoby legrační myšlenka. Řekl, že doufá, že „odcházející soudružka učitelka bude natolik ukázněná a uvědomělá a nebude příliš dlouho zatěžovat erární pokladnu pobíráním důchodu". Nejlepší by prý bylo, kdyby se po vzoru Lomikara rozloučila se světem do roka a do dne. Nedomyšlená slova nás zarazila, ale všichni jsme již měli pár skleniček, a tak jsme je přešli mlčením.

Uběhly prázdniny, po nich celý školní rok. Na sklonku dalších prázdnin přišel do školy manžel penzionované kolegyně a chtěl hovořit s ředitelem o samotě.

V ředitelně ohromenému „šéfovi" oznámil, že jeho bývalá podřízená splnila jeho děsivé přání do písmene. V několika posledních dnech před prvním výročím svého odchodu do důchodu intenzívně myslela na ředitelův výrok, nervovala se a právě v osudný výroční den přestalo její slabé srdce bít.

Smutný konec naší bývalé kolegyně nás mrzel, ale ani ředitel nedopadl nejlépe. Stále ho pronásledovaly chmurné vidiny, začal pít a brzy ze školy odešel k dělnické profesi.

Z dopisu Vlastimila Hosnedla, Brno