VÝSTRAŽNÝ HLAS ZVÍŘAT



       

 O tom, že zvířata dovedou předvídat tuhou zimu, neúrodu a některá dokonce i zemětřesení, nelze pochybovat. Jak se zdá, jsou v určitých výjimečných případech schopna vytušit, že se k jejich revíru blíží smrt.

Svědčí o tom i nezvyklý příběh, který se odehrál 20. listopadu 1944 v Brně-Židenicích. V našem rodinném domku jsme tehdy chovali asi dvanáct slepic. Ty měly vyhrazený prostor na dvorku, kde také stál kurník.

Na podzim, kdy již nemohly nadělat škodu, se pohybovaly i v zahrádce a ke dveřím domku se uráčily přijít, jen když jim hospodyně šla nasypat zrní. V tu dobu, většinou kolem poledne, býval skoro obden hlášen poplach. Slepice byly již na sirény zvyklé a ani na hukot letadel vůbec nereagovaly.

Ono pondělí jsem byl v učňovské škole, odkud nás brzy pustili domů. Školy a nemocnice dostávaly předběžné hlášení o poplachu. Doma jsem nikoho nezastihl.

Co mě však překvapilo, byly slepice. Stály namačkány u dveří na chodbu a byly velice potichu. Když jsem dveře otevřel, tlačily se dovnitř do domu a nenechaly se vyhnat, ani když jsem je zaháněl křikem a máváním rukama. Nechal jsem je být a odešel za otcem do jeho malé živnosti vzdálené asi jeden kilometr.

Sotva jsem tam dorazil, začaly houkat sirény a po půl hodině dopadly na Brno první bomby. Útok jsem spolu s otcem a několika dalšími lidmi přečkal ve sklepě živnosti. Náš rodinný domek ale dostal zásah a část byla zbourána. Jak slepice vytušily blízkost smrtelného útoku, to si vysvětlit nedovedu.

Ladislav Rozsypal, Brno