Vzkaz ze záhrobí




Zemřela mi maminka. V naší rodině nebyl nikdo z nás věřící - jen ona. Tato příhoda však s vírou v Boha nemusí mít nic společného. Záhadu, zda existuje posmrtný život, jsme s maminkou probíraly mnohokrát. Ona byla vždy přesvědčená, že ano, já jako realistka jsem měla vždy své pochybnosti. Ještě za jejího života mi vyprávěla o znamení od její matky, které se jí dostalo v minulosti. Měla jsem snahu jí věřit. Domluvily jsme se, že po její smrti mi dá znamení, pokud to bude možné. Odchod maminky byl pro mne tak bolestný, že jsem na naši úmluvu nemyslela. Nicméně mi zůstal v podvědomí otazník, jaký vzkaz může zemřelý dát, aby působil přesvědčivě. Použitý prostředek jsem si nedovedla představit zejména proto, že nás od sebe dělila jiná představa o realitě.

Vzkaz jsem dostala asi dvě měsíce po její smrti. Byl ve formě snu, který jsem si i po probuzení pamatovala jako živý. Ve svém snu jsem maminku potkala na místě, podobající se zahradě. Byla na mě velmi hodná a držela mě za ruce. To asi proto, že si moje ruce, postižené artrotickými změnami, chtěla prohlédnout. Vím, že ji moje nemoc trápila. Držela mne s láskou a citem, jako bychom se měly setkat jen jednou a naposledy. Kolem nás byly pařezy větších rozměrů. Pokácené stromy musely být letité. Řezy vypadaly čerstvé, lemované kůrou a vybízely k otázce, proč byly tak krásné a vzrostlé porosty odstraněny. V tichu zahrady zbyly ploché obrazy minulého života - pařezy mající kontakt už jen se zemí. Na jednom z nich jsem stála a prohlížela dílo zkázy. Maminka stála tiše na cestičce. Za jejími zády byly vysázeny cypřiše v řadách kolem cesty. Obrázek tohoto prostředí mi utkvěl v paměti. Ptala jsem se, zda se po smrti setkala se zemřelým otcem. Musela jsem svou otázku dvakrát opakovat, jako by mi na ni nechtěla odpovědět a moje otázka narušila smysl našeho setkání. Nakonec řekla, že tatínek je jinde. Ještě jsem se jí zeptala, proč má tak hnědé ruce. Řekla mi, že chodí na žampiony. Znovu jsem pocítila, že otázka je zbytečná.

V dalších dnech jsem přemýšlela o místě naší schůzky. Měla jsem dojem, že to tam znám. Přehrávala jsem si svůj sen v myšlenkách jako film, až jsem na to přišla. Podle výsadby zeleně a podle atmosféry, kterou si pamatuji dodnes, jsem zjistila, že jsme stály na hřbitově. Tam vedly poslední naše vycházky, které jsme spolu měly, když jsme obě oplakávaly mého otce a jejího manžela, který zemřel rok a půl před ní. Můj sen zůstal bez vysvětlení. Hrob navštěvuji dosti často, ale spojitost se snem mě nikdy nenapadla. Můj šok přišel později, asi měsíc po našem setkání ve snu, když jsem zcela běžně šla upravit hrob svých rodičů. Strnula jsem hrůzou. Vykáceli velké lísky a po nich zůstaly jen pařezy jako světlé žluté koláče. Měly průměr a podobu s těmi, které jsem viděla ve snu. Nevěřila jsem vlastním očím. Tiše jsem stála, ohromená tím, co vidím. Sen předběhl skutečnost.

Věra R, Brno