Věštkyně odnikud?



       

S Pavlem jsem se seznámila ještě na studiích a hned po jejich ukončení jsme se vzali. Měli jsme pronajatý byt. Jen Pavlovi se podařilo sehnat zaměstnání, já jsem v té době byla na „úřadu práce". Za těchto okolností jsme si děti naplánovali až na později. Abychom našetřili na vlastní bydlení, dávali jsme maturantům doučovací hodiny. Do naší garsonky tehdy docházelo dost mladých lidí. Časem jsem si všimla, jak se jedna studentka, vyspělá mladá dívka, až příliš zajímá o Pavla. Zpočátku jsem takovou myšlenku zaháněla, ale později pochopila, že se jedná o nebezpečnou rivalku. A měla jsem pravdu.

Jednou jsem se vrátila domů neočekávaně brzo a přistihla jsem Pavla s onou studentkou v prekérní situaci. Vyběhla jsem ven a dlouho do noci bloumala ulicemi, až nakonec odešla k matce. Domů jsem se již nevrátila a s Pavlem se setkala až u rozvodového řízeni, které proběhlo velice rychle.

Později jsem si začala vyčítat, že jsem svého muže nechala jen tak upláchnout, že jsem o něho měla více bojovat. Myslela jsem si totiž, že na něho rychle zapomenu, ale nestalo se tak. Jednou jsem jela tramvají a zpozorovala jsem, jak si mne prohlíží nějaká starší žena. Jakmile vstala, aby vystoupila, přišla ke mně blíže a řekla: „Na veškeré smutky je nejlepší dobrá věštba" a podala mi na papírku napsanou nějakou adresu. Pak vystoupila a já jsem pochopila, že na této adrese onu dobrou věštbu mohu získat.

Po týdnu jsem šla na uvedenou adresu. Otevřela milá stařenka a beze slov mě vedla dále do pokoje. Byla jsem z toho všeho dost nervózní a tak z několikaminutového věšteckého rozhovoru jsem si zapamatovala pouze toto: „Nerezignuj na svoji lásku. Máš za sebou teprve její první etapu." Vyšla jsem, ale neustále si opakovala tato slova, jako bych se bála, že je zapomenu. Po několika dnech jsem se rozhodla znovu navštívit stařenku, aby mi poradila, co vlastně konkrétního mám udělat. Zazvonila jsem u dveří na známé adrese, ale tentokrát mi otevřela mladá žena. Vypadalo to, že jsem si spletla adresu, protože tam žádná stará paní nebydlela. Vysvětlila jsem ženě, proč přicházím a poprosila ji, zda bych mohla nahlédnout dovnitř. Veškerý nábytek byl tak, jako při předchozí návštěvě. Přesto jsem si pomyslela, že jsem se mohla splést a začala jsem obcházet okolní domy, ale záhadný byt se stařenkou jsem nenašla. Ale stalo se něco neobvyklého. Přestala jsem cítit vůči Pavlovi nenávist a odpustila jsem mu.

O něco později mi telefonoval Pavlův kamarád a zval mne na oslavu svých kulatých narozenin s tím, že tam bude i Pavel. Neodmítla jsem. Po dalším půl roce jsme se s Pavlem dohodli na společném bydlení.

Podivná událost - pomoc záhadné věštkyně - však ještě neskončila. Jednou jsem opět seděla ve stejné tramvaji a za sebou jsem uslyšela známý hlas a větu: „Na veškeré smutky je nejlepší dobrá věštba." Než jsem se stačila otočit, abych zjistila, zda je to tatáž osoba, tramvaj zastavila a houf lidí za mnou už vystupoval ven, kde stálo opět velké množství cestujících. Od té doby si v tramvaji dávám pozor, zda opět nezaslechnu hlas oné podivuhodné věštkyně.

Z dopisu Marcely z Brna, Médium č.7/2008