O ČARODĚJNÉ KNIZE




       

Vypravoval mamince dědeček: 

V Popovicích dva bratři hospodařili na jednom statku. Jeden byl pořádný, pracovitý a hodný, druhý však byl pravým opakem. Sedlák pořádný chtěl stavěti pec na povidla. Jak tak kopal, přišel na místo velmi tvrdé. Už myslil, že raději pec postaví jinde. Země však konečně přece povolila a sedlák užasl: vykopal velkou knihu v černých deskách. Zanesl ji tajně domů a šel kopat dál. 

Když byla povidla navařena, zmocnila se sedláka touha zvěděti, co v knize je. Hned na prvním listě bylo velkým švabachem vytištěno, že ten, kdo chce, aby se mu přání splnilo, musí pevně věřiti tomu, co v knize stojí. Sedlák s počátku nevěřil, ale konečně přece podlehl pokušení a pomyslil si: »Tak já chci, abych měl do rána rozházený hnůj.« Protože však přišel jeho bratr, schoval knihu, šel spát. Ráno se probudil, na knihu ani nevzdechl. Šel na pole. Jak byl překvapen, když na poli uviděl, že hnůj je rozházený. Vrátil se domů a vypravoval vše bratrovi. Ten měl radost, že nebude nic dělati. Ihned chtěl, aby mu bratr knihu dal. Ten však odepřel. 

Asi za týden jel do Ivančic na trh. Když přišel do ketkovského lesa, koně se zastavili a nechtěli s místa. Seskočil s vozu, aby se podíval a uviděl přes cestu ležeti velkého vola. Šel, aby ho zahnal, tloukl ho, ale vůl nevstával. Když to trvalo dlouho, vzpomněl si na černou knihu. Obrátil koně a jel tryskem domů. Doma vzal knihu a zakopal ji tam, kde ji našel. 

Druhému bratru však bylo líto tak užitečné knihy. Jakmile všechno usnulo, vzal motyku a jal se kopati na onom místě, kde bratr knihu zakopal. Kopal skoro do půlnoci. Konečně narazil na tvrdý předmět. Zaradoval se, ale jakmile pohlédl do jámy osvětlené světlem svíčky, uzřel černou rakev. Ihned odhodil motyku, běžel domů a ulehl. Svou odvahu pak zaplatil tím, že půl roku byl nemocen. Od té doby již knihy nehledal. 

In: Ad. Prudík: O čarodějné knize. (Z Popovic u Rosic). Český lid, č. 24