Zemřelý nás hlídal




Můj kamarád z dětství a zároveň soused ztratil vůli žít. Jeho odchod jsme všichni z okolí dlouho pociťovali. Milan byl za svého života velmi oblíbený pro svoji dobrou povahu. Byl to pro nás všechny „sluníčkový" Milan. Jeho odchod nikdo nechápal. Dům, kde žil, byl prodán. Koupili jej naši známí a okamžitě se pustili do rekonstrukce. Otevřená stavba byla několikrát vykradena. Ohrožovalo to i nás jako sousedy. Nakonec jsme se s manželem domluvili, že novým majitelům budeme dům hlídat přes noc. Bylo horké léto, tak jsem s manželem chodila spát na vedlejší otevřenou stavbu. Bylo to pěkné dobrodružství. Tehdejší naše „zbraně" byly pouze pepřový sprej, stará noha od stolu a blikající baterka. Případný zloděj by se nám musel vysmát, kdyby to věděl.

V hlídání jsme se střídali a hodně mi to připomínalo dětství, prožité pobyty na pionýrských táborech. Noční hlídky, večeře ohřátá na ohníčku a kladení „pastí" na případného vetřelce. Vyzbrojena tmavou nití jsem každý večer vyrobila na pozemku kolem stavby „pavoučí" síť. Bylo náročné vymyslet, aby v tichu noci při případném ohrožení spadla konev, zahradní nářadí či nastražená hromada svázaných PET lahví. Několikrát nás pěkně vylekala toulavá kočka. Nedbajíc vážnosti situace, zbourala, co se dalo.

Byla teplá noc a manžel si vylezl do patra na otevřený balkon, zatím bez zábradlí. Já jsem si zalezla spokojeně do spacáku. Ráno se mne manžel zeptal: „Kdo tady má bicí hodiny?" Slyšel totiž ve tři hodiny ráno zvuky odbíjejících pendlovek. V našem okolí míval takové hodiny jen Milan. Manželovi jsem řekla, že bývaly v domě nahoře v patře, kde můj muž teď hlídal. Při své „noční" službě jsem totéž slyšela i já, ale nesvěřila jsem se mu s tím. Shodli jsme se na tom, že asi Milan „hlídá" s námi.

Jak se ukázalo, hlídal nás! Manžel jedné noci na balkoně špatně stoupl, udělal si úraz a omdlel bolestí. Ležel tam a od pádu do šestimetrové hloubky jej dělilo asi třicet centimetrů. Já jsem mezi tím spokojeně spala. Najednou se mnou někdo silně zatřásl a zřetelně jsem uslyšela: „Běž nahoru!"

Dodnes je mi záhadou, jak se mi podařilo naložit si manželovo bezvládné tělo na záda, vtáhnout je dovnitř, snést ho po schodech do přízemí a to vše v hluboké tmě. Jsem drobné postavy a manžel není žádná pápěrka. Věřím, že mi s ním tehdy pomohl můj kamarád Milan. Všechno dobře dopadlo, byť ostatní okolní sousedé tehdy spokojeně spali.

Paní Michaela z Brna

Podle: Spirit č. 21/2005

Máte-li podobné zážitky, napište nám. Děkujeme !