Poslední rozloučení




Když mi byly 2 roky, přestěhovali jsme se s rodiči z vnitrozemí do pohraničí, na severní Moravu. Bylo to v roce 1947, dva roky po druhé světové válce. Jelikož po vysídlení německých občanů bylo v pohraničí plno volných bytů a domů, rozhodli se moji rodiče, že se tam přestěhují, také pro možnost pracovního uplatnění.

Do přízemí si otec nastěhoval svoji maminku, v prostředním bytě jsme bydleli my, a v podkroví zůstala bydlet jedna německá rodina, která po vysídlení zůstala v ČR. Když mi bylo 18 let, vdala jsem se a po roce se mi narodil syn. Po jeho narození manžel narukoval na základní vojenskou službu, 20 kilometrů od domova. Když byl synovi jeden rok, odstěhovala se zmíněná rodina do vlastního rodinného domku. Do podkrovního bytu jsem se nastěhovala já s manželem a synem. Jednou večer, když už po syn spal, sedla jsem si do křesla a pustila si televizi. Najednou jsem slyšela otevírat dveře svého bytu. Myslela jsem si, že jsem špatně zamkla dveře nebo že přišel můj otec, který bydlel v patře pod námi. Chodíval každý večer dávat mému synovi dobrou noc. Přišel ale ten pán, který se před nedávném z bytu, ve kterém jsem teď bydlela já, odstěhoval. Měl pěkný černý oblek, obešel celý byt, přišel i do ložnice, kde jsem byla já a můj syn. Zastavil se u mého křesla, podíval se i do postýlky a potom klidně a beze slova odcházel. Potichu za sebou zavřel jak dveře od ložnice, tak od mého bytu. Byla jsem z toho hrozně vyděšená, nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Po delší chvíli jsem se odhodlala vstát a jít se podívat, co se to vlastně stalo, jestli bylo dobře zamčeno. Samozřejmě, že bylo. Odemkla jsem si a utíkala o patro níž za mými rodiči. Vzala jsem s sebou i syna, měla jsem velký strach ho tam nechat samotného. Jak mě rodiče uviděli, mysleli si, že se něco stalo s mým synem. Řekla jsem jim, co se mi přihodila, ale myslím, že mi moc nevěřili. Zůstali jsme u nich do rána, měla jsem strach se vrátit domů.

Když se můj otec vrátil ze zaměstnání, hned za mnou běžel, aby mi řekl, že večer, okolo osmé hodiny, zemřel ten pán, který od svého narození bydlel v tomto bytě! Zřejmě se přišel s tímto místem, které pro něho tolik znamenalo, kde žili léta i jeho rodiče, rozloučit.

Podle: Čtenářka J. Š., Slavkov, Spirit č. 11/2005

Máte-li podobné zážitky, napište nám. Děkujeme !