Tajemné podzemí může zabíjet




V roce 1976 bylo v Brně na Pekařské ulici neobvykle rušno. Proč? Neznámé tajemné podzemí města Brna otevřelo svou nehostinnou náruč, a pojalo do ní do té doby neznámou ženu - Marii Bartošovou. Jak k oné událosto došlo ?


Příběh Marie Bartošové


Marie BARTOŠOVÁ prodávala společně se svou tehdy devětačtyřicetiletou přítelkyní Boženou RUSIŇÁKOVOU květiny ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny. Osudnou neděli právě stály na tramvajové zastávce před nemocnicí, když se část ostrůvku a sousední silnice propadla a v podzemí zmizel dvaapadesátiletý Miroslav. Většina svědků si již nevzpomíná na přesné okolnosti - paní Marie zřejmě chtěla muži pomoci, ale i jí se probořila půda pod nohama. Po chvíli, kdy se snažila křečovitě držet všeho kolem, zmizela v kalné vodě na dně stoky. To bylo naposledy, kdy ji kdo viděl. Druhého postiženého vyprostili přivolaní hasiči, kteří také okamžitě nechali uzavřít v okolních domech vodu, elektřinu i plyn. Znovu je pustili až po mnoha hodinách. Tramvaje ještě dlouho jezdili po ulici sníženou rychlostí.

Okamžitě se rozběhlo vyšetřování toho, co se stalo. Na Pekařské osudného dne prasklo šestnáctipalcové vodovodní potrubí z roku 1872 a vytékající voda poškodila kanalizaci a probourala se do dosud neznámých sklepních prostor. Ve vodárnách sice zjistili pokles tlaku v potrubí a snížení hladiny ve vodojemech, ale do čistírny odpadních vod žádný zvýšený příval nepřitékal. Začali tedy v terénu zjišťovat, co se děje. Mezitím již voda zpod vozovky odnesla na tři sta metrů krychlových zeminy a vytvořila dutinu, která se tlakem shora propadla.

Když alespoň částečně opadla voda, začali pracovníci vodáren pátrat po nezvěstné ženě. Jen málokdo již zřejmě věřil, že ji najdou živou, chtěli ji však alespoň důstojně pohřbít. Vytěžili zeminu až do hloubky osm metrů, pomocí speciální techniky zkontrolovali cestu až k modřické čistírně odpadních vod, ale tělo nenalezli. Po deseti letech policisté spisy k případu skartovali a Marii BARTOŠOVOU prohlásili za mrtvou. Manžel ztracené ženy se obrátil na tehdejší vedení města a městské vodárny se žádostí o náhradu škody a příspěvek na vybudování památníku. Dostalo se mu striktního odmítnutí.


Uzavření případu po 18 letech


Po šestnácti letech, v roce 1992, nalezli dělníci při odstraňování divoké skládky u kanalizační výpusti na Kšírově ulici pozůstatky spodní části lidského těla. "Původně jsem si myslel, že se jedná o pozůstatky některého ze zrušených hřbitovů," říká kpt. Jiří KRÁLÍK z pátrací skupiny Městského ředitelství Policie ČR v Brně. Situaci komplikovalo pouze to, že dokumentace k případu již neexistovala. Pouze v hromádce fotografií z nevyřešených případů, tzv. pomníčků, zůstal nic neříkající portrét paní BARTOŠOVÉ. Nastala mravenčí práce, kdy kapitán KRÁLÍK se svými kolegy musel znovu prohledávat dokumentaci, shánět pozůstalé a známé. "Pozůstatky se nám podařilo identifikovat až v roce 1994 podle zachovalé části kalhot s atypicky tvarovaným klínem," vzpomíná kapitán KRÁLÍK. Případ uzavřeli na den přesně osmnáct let po tragické události.


Omluva města


Po listopadu 1989 se k případu pozitivně obrátilo i město Brno. Ve spolupráci s manželem Marie BARTOŠOVÉ intalovala radnice na blízkém domě pamětní desku, která připomíná tragickou událost. "Vedení města Brna projevuje svoji účast nad touto tragickou událostí, ke které došlo nečekaně a v důsledku lidské lhostejnosti," hlásá nápis.


Opakování tragédie nelze vyloučit


Tehdejší Vodohospodářská správa po nehodě okamžitě odstavila porušené potrubí. Kanalizace v této ulici sice patří k nejstarším ve městě, ale je v poměrně dobrém stavu. "Mnohé jiné stoky jsou v podstatně horším stavu. Z 850 kilometrů odpadních je jich přes osminu v naprosto havarijním stavu, další by také potřebovaly opravu," připomíná ředitel kanalizační sekce Brněnských vodáren a kanalizací Oldřich Kůra. opravy by stály několik miliard korun, ročne však BVK dostávají z rozpočtu města na rekonstrukci kanalizací kolem padesáti miliónů korun. Metr obnovení velké stoky stojí až osmdesát tisíc korun. První stoky pocházejí z roku 1882 a již tehdy dělníci šetřili cement, takže se postupně bortí a vlivem současného chemicky agresivního odpadu se jejich stěny rozpadají. Ještě horší situace mnohdy nastává u kanalizace ze 70. a 80.let. "Při nedostatku financí nejsme schopni opravit a rekonstruovat všechny porušené úseky. Opakování tragédie tohoto typu nelze nikdy vyloučit," odpověděl na náš dotaz ředitel Kůra. Věřme, že se hrůzná událost nezopakuje...

Jenomže nejde jen o katastrofální stav způsobený stářím, ale i o problém současného zatížení povrchu nad kanalizacemi. V dobách, kdy se tyto kanalizační řady budovaly, nebylo počítáno se zatížením povrchu, jaké je dnes naprosto běžné. Hmotnost nákladních automobilů a tramvají se jen za posledních 50 let zněkolikanásobila, množství lidí, pohybujících se po přeplněných chodnících je taky na jiné úrovni, takže nebezpečí propadu je tímto ještě několikanásobně zvýšeno (viz například propad tramvaje na Náměstí Svobody v létě 2004). Je s podivem, že na odvrácení reálně hrozícího nebezpečí nejsou peníze, ale na miliardové investice na budování křižovatky u Antroposu pro vyšší komfort automobilistů peníze jsou. Jistě, nebezpeší hrozící z podzemí není vidět, tak se ignoruje. Až ale opět někdo přijde o život, jak se k tomu magistrát postaví ? Zase se bude jen omlouvat ? To už nikomu život nevrátí.



- Franta J. -